Václav Sika: Hra a řád
Galerie u Dobrého pastýře, Radnická 4, Brno
7.12. 2007 – 9. 1. 2008
S tímto snad jediným chodským umělcem, jehož tvorba přesahuje svou kvalitou i aktuálností regionální měřítka, se znám již poměrně dlouho, ale teprve v posledních letech jsem shodou okolností měl příležitost poznat ji podrobněji. A s jistým překvapením jsem shledal, že je stále mnohovrstevnatější a originálnější. Základní inspirace z kontaktu s živou přírodou se proměnila a modifikovala do serielní skladby, která se projevuje většinou ve dvou rovinách: jeho reliéfy a objekty nejčastěji tvoří triptychy, malby vznikají v sériích třeba osmi či dvanácti sekvencí...
A většina těchto v sérii fungujících realizací je pak zase artikulována různými serielními geometrickými skladbami. Sikova díla z posledních let naléhavě vyvolávají dojem, že to jsou jakési nové, aktuální reflexe oněch uměleckých přístupů, které jsme zejména v šedesátých a sedmdesátých letech poznávali jako nejradikálnější typy pop artu či nového realismu, ale především ještě racionálnějšího minimal artu a neokonstruktivního systémového umění. Jsou to ovšem reflexe, které přesně vzaly na vědomí všechny změny, které od té doby ve světě umění nastaly, včetně postmoderní lekce s jejími odkazy a citáty, ale také hravé distance od smrtelné vážnosti při zkoumání určitých problémů. Usilování o určitý řád skladby zůstává pro umělce dominantní složkou, ale jeho vznik je spjat dřív s hravými postupy i s hravější volbou materiálů, které samy do světa umění donedávna ještě nepatřily.
Současnou výstavou se Václav Sika poprvé představuje v Brně, i když zájem o jeho dílo, jak vidíme ze stále narůstajícího přehledu jeho výstav se zvětšuje. Jsem proto upřímně rád, že mohu v příjemných sálech Galerie u Dobrého pastýře podle mne skutečně reprezentativní výběr jeho aktuální tvorby představit. Protože jeho tvorba je radikální, spjatá dnes především s přehodnocováním jazyka geometrie ve skutečně osobité podobě. Pro diváky asi nejméně provokativní část výstavy tvoří malby ze tří cyklů, které lze v každém libovolně kombinovat. Konceptuální vztah mezi abstraktní strukturou a sémantickým zakotvením v přírodním odkazu se velice dobře uplatnilo v obrazech s pokaždé morfologicky jinak parafrázovaným motivem vlnovky, jehož repetitivní řazení pak tvoří syntakticky vždy odlišné, ale jasně spřízněné struktury. Tak je přírodní inspirace převedena do autonomie obrazového řádu – v druhé sérii můžeme dokonce identifikovat namalované lístečky či semínka, uspořádaná do plošných struktur.
Komplementární část výstavy představuje umělcovy prostorové realizace, reliéfy nebo stojící objekty. Tady si jasně uvědomíme, jak autor parafrázuje svým hravým způsobem různé typy geometrických struktur, které byly poselstvím minimalistických řešení či objevů systémového umění. Celá „jeho“ geometrie je určována tím, že se rozhodl dál zpracovávat hotové, prefabrikované elementy, většinou z tvrdého dřeva, destičky různých forem, ale také třeba korálky. Tím, že se odvážil sáhnout k tak „mimouměleckým“ objektům, propojuje de facto duchampovskou linii moderního i postmoderního umění, v níž se umělci stále snaží vnášet do světa umění něco ze světa kolem nás, s linií řekněme mondrianovskou, kde tvůrci usilují o stále nové podoby čisté autonomie obrazové skladby.
To, že Václav Sika sáhl právě do této sféry, není pouze konceptuálním přínosem, je to také posílení onoho hravého vzniku i působení výsledného díla. Nikoliv náhodou jsme na výstavě akcentovali práce z dřevěných korálků nejrůznějších barev a tvarů, z nichž jsou sestavovány různé geometrické útvary nebo reliéfní skladby. I v nich se jako další komunikační kvalita uplatní serielní řazení – nejčastěji tří sekvencí, které někdy mohou zhmotnit určitý lapidární proces proměn, třeba postupné přibývání či ubývání, jindy se uplatní konfrontace pozitivu a negativu nebo pouhé odlišnosti detailů struktur identické základní formy. Velice originálním způsobem vstupují některé umělcovy realizace do dnes tak aktuálního diskursu o přehodnocení vztahu k ornamentu, jenž začal teprve v době postmoderní“.
Václav Sika se nebojí vnášet do svých reliéfů prvky nebo zásahy, které jsou přiznanou kvalitou ornamentu – ať v morfologii určitých prvků nebo v jejich syntaxi. Díky tomu všemu se v jeho současných dílech propojuje imanentní řád s vizualitou, dotýkající se toho, co jsme dosud jako výtvarné běžně neakceptovali a právě z toho činí nové téma tvorby.Jiří Valoch, kurátor výstavy
Václav Sika: Ozvěny a proměny
Galerie kritiků, Praha
2007
Nechci se spokojit s tím, že z lesa se ozývá jen to, co se tam volá. Někteří z nás mají silný smysl pro akustiku i silné barevné vidění. To, co jako ozvěnu slyší a reflektují v barvách, transformují při vyjadřování rovnou v rezonančních proměnách. Spisovatel John Updike kdysi popsal jednu scenérii následovně: … napravo se tetelilo a jiskřilo mléčně zelené moře, na něm kotvila kouřově šedivá nákladní loď. Na konci stála pevnost se silnými svažitými zdmi, natřenými čertovskou červení. Kde to jsem? … Tyhle sytě zelené stromy podle silnice jsem už někde viděl – u Moneta nebo u Pisara? A ty lososově růžové fleky na kmenech bříz patří Cézannovi… Longislandský záliv mám modř, kterou nikdy nikdo nenamaluje, barvu, která by spotřebovala všechny barvy, tubu po tubě, modř temnější než lampová čerň a jasnější než titanová běloba…
Kolem Kdyně, jež leží na rozhraní Šumavy a Českého lesa, a kde žije malíř Václav Sika, se rozprostírají krásné a hluboké smrkové a borové lesy. Umělec sem často chodívá na procházky a svědčí, že i kmeny smrků tu přecházejí až k růžovým valérům. Na úbočí Herštýna a Rýzmberku jsou také chráněné krajinné oblasti s bučinami, kde čerpal rovněž mnohé ze svých obrazových motivů. Barvy kmenů stromů odpozoroval ze skutečnosti, ačkoli v jeho obrazech ještě hlouběji rezonují a proměňují se ve svébytnou vizuální hodnotu. Některá těla stromů jsou zachycena samostatně, podle botanického druhu, jiná tvoří soubory, řazené přinejmenším do triptychu. Nejde však jenom o těla stromů – častým motivem záznamu se stává opad listí nebo jehličí, větve nebo rašící pupence, šelest korun či spleť přilehlých křovin. Jejich obrazy jsou však vždy harmonií souzvuku duše a těla, očistně působící, přirozeně nás obšťastňující.
Jestliže stromy mají výraznější tvar a povrchovou texturu, pak jezerní hladina, oblázky, stébla a půda vytvářejí jemnější obrazová podobenství. Jsou blíže otevřeným strukturám geometrického řádu, ačkoli ani zde nejsou jejich záznamy mechanické. Na rozhraní Šumavy a Českého lesa známe několik tajemných a hlubokých jezer - Černé, Čertovo, Laka, Prášilské apod. Umělec je často navštěvuje a pozoruje barevné proměny hladin, tvary vlnek. Jejich vyjádření v souborech je obsažné a početné, cyklus tvoří často šest až dvanáct obrazů.
Cykly jsou zajímavé opticky, ačkoli skladba jejich optiky není založena na matematickém principu tou měrou, co ornament. Nevyjadřuje v pravém slova smyslu ani iluzi op-artu či kinetiky. Spíše působí jako parafráze řádu přírody, v symbióze ducha, se zájmem o vše organické, se zařazením prvku náhody. Proto se tu často uplatňuje detail jako tvarový prvek asymetrie v posouvání, vrstvení, opakování, shlukování, krystalizaci a jiné hravé manipulaci. Vyniká zvláště u prostorových objektů, jež jsou tvarovány a složeny také ze dřeva, kolorovány živou, poutavou barvou.
Probuzený organický tvar mívá ve svém jádru vajíčko – jakési semínko na počátku zrodu, na předávání veškeré energie. Víme už sami, že kámen či strom jsou pro nás zdrojem přírodní energie, která nás uklidňuje a léčí, v energetickém souzvuku pak učí samozřejmým věcem – především zdravému rozumu. Proto jsou ozvuky přírody pro nás nepostradatelné – když je posvěcujeme tvorbou,také je polidšťujeme, a při vnímání jejích rezonancí sebe sama kladně proměňujeme.Vlasta Čiháková - Noshiro
Václav Sika žije v průmyslové Kdyni na jižním okraji Chodska, kde v jednom šedém paneláku má svůj suterénní ateliér. Možná právě to vysvětluje, proč se ve své tvorbě zabývá přírodou a proč jsou jeho obrazy a objekty tak výrazně barevné: jakoby v přírodě a v umění hledal únik z nevlídné všednosti života… Ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a také v tomto případě je mozaika uměleckého osudu poskládána z mnoha různých kamínků. Kdyně leží v krásné krajině podhůří Českého lesa, kde Václav Sika prožil své dětství ve vesnici Starec vzdálené od ní jen pár kilometrů. Je to romantický kraj s mohutnými kopci, na nichž kdysi stály středověké hrady Herštejn a Rýzmberk, z nichž dnes zbyly pouze romantické rozvaliny, skryté v nádherných bukových lesích. Není divu, že sem v minulosti přijíždělo „za motivem“ hned několik slavných českých malířů; ostatně i největší český obraz krajiny, ohromné téměř čtyřmetrové panorama kdyňského údolí z vrchu Korábu Aloise Kalvody, je dnes vystaven ve zrušené kdyňské synagoze.
Také na počátku Sikovy cesty k modernímu výrazu byla krajinomalba, a sice toho druhu, jak ji pěstoval a vyučoval plzeňský malíř Jiří Patera, který ovlivnil celou řadu výtvarníků regionu. Přestože Sika nechodil do jeho proslulých kursů a setkal se s ním jen párkrát, stačilo to, aby jej nasměroval k uvolněné moderní malbě. Po roce 1985 maloval asi dva roky v jeho stylu, poté si však – na rozdíl od mnoha Paterových epigonů – uvědomil nebezpečí, které se skrývalo v plané nápodobě, a vydal se na vlastní cestu. Postupně si vytvořil nepopisný styl, kde krajina sice zůstala přítomna, ovšem nikoliv už svým „malebným“ celkem, nýbrž výřezem či detailem, často stylizovaným až do podoby ornamentu. Tento vývojový posun v jeho tvorbě by se dal metaforicky opsat jako zaostření či přiblížení pohledu, podobně jako když otočíme kolečkem na dalekohledu. Tradiční kompozice v horizontálních plánech od popředí po obzor se tak rázem změnila na geometrickou strukturu opakujících se prvků. Sika nemaluje les, nýbrž sled kmenů, nikoliv rybník, ale rytmus vln na hladině, nikoliv louku, ale přes sebe poskládaná stébla. Tyto motivy pak ve vysoce stylizované podobě objevují v jeho obrazech a objektech, malovaných hladkým rukopisem a jasnými barvami, kde velkou roli hraje právě drobnopisné opakování jednoho motivu – lístku, vlnky, větvičky… Opakování však není jednotvárnost. Příroda je založena na podobných, a přece nikdy ne zcela stejných prvcích, a právě tento princip najdeme i v Sikových obrazech. Prvek opakování se však v jeho tvorbě projevuje ještě jinak. Sika s oblibou rozvíjí své motivy v cyklech – vedle oblíbeného triptychu jsou to v posledním období rozsáhlé série tvořené až 12 obrazy, v nichž variuje jedno základní téma. I proto jsme vložili slovo „opakování“ do záhlaví výstavy, která chce představit jeho novou práci. Ale vraťme se ještě k obsahu jeho tvorby. Abychom byli přesní, již několik let v ní souběžně vedle sebe existují dvě polohy. V některých obrazech ještě najdeme konkrétní motivy (například cyklus Stromy, který v nedávné době vystavil hned několikrát), převažují však ty, kde už odkaz na vnější realitu mizí. Obraz přestává být odrazem viděného a stává se jeho malířskou parafrází. Sika postihuje přírodu jakoby zevnitř, když prostřednictvím ryze abstraktních elementů vyjadřuje vztahy a principy, na kterých je založena. Tento princip najdeme již dlouho v objektech, které jsou ze své podstaty neiluzivní, v poslední době se objevuje i v jeho obrazech. Nikoliv náhodou právě nyní z ačal kombinovat malbu s objektovými prvky, které obraz mění v reliéf. Objekt a obraz se ale přiblížily i jinak: podobně jako objekty, které lze většinou různě měnit a přestavovat, i obrazy mohou být nyní různě orientovány (neboť zde není žádné „nahoře“ či „dole“), mohou dokonce ležet na zemi, zmíněné série lze skládat do různých kombinací. Sika si tak ve svém vývoji osobně prošel jednu z epizod historie moderního obrazu. Ten se kdysi proměnil z „okna“, kterým se zeď prolamuje do jiného prostoru, v ploché „hrací pole“, na němž se odehrávají abstraktní vztahové hry. Pak se ukázalo, že ani tato změna není definitivní (a co v umění je?). Spíše je tomu jako v horolezectví: poté co byla objevena a popsána nová cesta na vrchol a ten první sklidil zaslouženou slávu, stala se jednou z možností, jak dospět k cíli. Sika není žádným novátorem, ovšem na druhé straně ani nic mechaniky nepřebírá. Vše, k čemu dospěje a co si pro sebe objeví, má logické opodstatnění v jeho předchozí tvorbě a platí to i o těchto „abstraktních“ obrazech. Ostatně právě princip hry je v jeho objektech přítomen již dávno. Koresponduje s tím, že přírodu a bohatství jejích tvarů chápe dynamicky, tedy jako otevřenou, nestále se překupující strukturu, kterou člověk dokáže vnímat jako estetickou kvalitu. Je to příroda, která se nikdy neopakuje. Příroda, která si hraje.Marcel Fišer